Lidské tělo jako labyrint

Lidské tělo je doslova labyrintem cest a cestiček, slepých odboček, různých zákoutí, čítající délky tisíců kilometrů. Je mnoho řídících mechanismů, které nám pomáhají na dlouhých cestách udržet rychlost a směr. Mnohdy nevědomky procházíme tunely labyrintu bez jakéhokoliv zaváhání. 

Srdce a jeho spletitá síť tepen, cév a vlásečnic nám jsou toho jasným důkazem. Pulzace srdečního svalu nám umožňuje rozhánět blahodárnou krev do celého těla, až do těch nejzazších zákoutí periferií. Rychlost tlukotu srdce je závislá na rychlosti pohybu našeho těla, hloubce dechu, okolní teplotě, nebo je odrazem našeho emočního naladění. Srdce je kormidelníkem a určuje přesnou rychlost i směr proudění, my mu necháváme volnou ruku bez zbytečné kontroly. 

Při pohledu na mapu naší nervové soustavy máme možnost zhlédnout kolosální výtvor přírody. Nejznámější, bloudivý nerv, jehož prostřednictvím jsou ovlivňovány mnohé orgány včetně srdce, vychází z lebky a pokračuje dále kolem hlasivek, krční části až do hrudníku, prochází bránicí, břichem a ještě o kousek dál. Až díky současným znalostem jsme schopni uchopit význam bloudivého nervu, který lidé znali už před stovkami let. Rozvibrováním bránice, zpíváním manter, docílili lidé harmonie těla a mysli. Mocné „óm“ na závěr téměř každé hodiny jógy si západní svět vyložil až dnes. Bludištěm se bloudí, proto jdeme cestou pokusu a omylu. I z tohoto důvodu nás dokáže bloudivý nerv občas pěkně potrápit. Bludištěm se bloudí, labyrintem prochází. V něm zabloudit nedokážeme. Náš vestibulární aparát je příkladem, kterému mnohdy věnujeme pozornost pouze na hodinách biologie. Tento smyslový orgán dominuje při zajištění rovnováhy hlavy a těla v prostoru. Nachází se v labyrintu vnitřního ucha. Pokud je v pořádku, dává nám pocit bezpečí a stability. V opačném případě nám jeho porucha dokáže převrátit žaludek naruby. Procento lidí trpících poruchou vestibulárního systému pomalu vzrůstá. Už jen napřímením krční páteře jsme schopni bludiště rozmotat.

Berme lidské tělo jako jednu z částí našeho já. Stočme pohled o kus dál a podívejme se na labyrint jako na něco, co nás přesahuje. Labyrint může být stavba, v níž jsme se ocitli, nebo situace, kterou právě prožíváme. Nejhorší, co nás může potkat, je přece bloudit sám v sobě. Už od nepaměti lidé vědí, že prostor labyrintu nás vede jistě a bezpečně. Nemůžeme v něm zabloudit, jen se tu zdržíme. Nemusíme zde bojovat s problémem orientace a můžeme se v prostoru soustředit jen na vnitřní prožitek. Může nám přinést nový pohled. Cesta skrze labyrint nám může být impulzem pro odložení starého a rozsvícení nového. Může nám ukázat správnou cestu. Říká se, že každý, kdo projde labyrint, nikdy nevyjde stejný.

Rituálnost labyrintu je něco, co nás mocně převyšuje. Určitě nebudeme troufalí, když naše tělo k labyrintu přirovnáme. Vždyť život je jeden velký labyrint.

Článek je psán pro časopis inspirante

Sdílejte tento článek

Share on facebook
Share on linkedin
Share on twitter
Share on email

Přihlašte se k odběru článků

Ať vám žádný neunikne.

Další články

Lidské tělo jako labyrint

Lidské tělo je doslova labyrintem cest a cestiček, slepých odboček, různých zákoutí, čítající délky tisíců kilometrů. Je mnoho řídících mechanismů, které nám pomáhají na dlouhých cestách udržet rychlost a směr. Mnohdy nevědomky procházíme tunely labyrintu bez jakéhokoliv zaváhání. 

Elementární pohybové návyky

Zvyk je železná košile. Jednou je nikdy, ale dvakrát je zvyk. Je nesnadné zvykat starého psa na obojek. Dobré zvyky se těžko nabývají, ale snadno se s nimi žije. Zlozvyky se snadno získávají, ale život s nimi je obtížný. I přísloví zahrnují zvyky do svých témat a návyky pohybové vyžadují svoji pozornost.

Chcete začít cvičit?

Máte dotaz? Klidně nám napište